Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osídlení Bílinska před vznikem města

Nejprve se přeneseme do období prehistorie města. V polovině prvního tisíciletí před Kristem začali do střední Evropy pronikat Keltové. Z ryze praktických důvodů  svá sídla většinou stavěli poblíž potoků nebo řek. Nejinak tomu bylo na území dnešní Bíliny. Mimo pitné vody představovaly vodní toky také obchodní cesty. Keltská osada byla většinou tvořena z několika samostatných stavení a větší stavby, pravdě- podobně obydlí nějakého malého náčelníka klanu. Obydlí sestávalo většinou z napůl do země zakopaných polozemnic a dřevěných srubů. Vyskytly se také klasické zemljanky nebo patrové nadzemní domy, kde se pod obytnou část buď umisťovaly zásoby, nebo zde byly různé dílny. Na území dnešní Bíliny bylo objeveno několik sídlištních objektů. Přítomnost Keltů se pojí  s plochými kostrovými hroby. Muži jako bojovníci byli pohřbíváni se zbraněmi a ženy s četnými šperky. Ve druhém století před Kristem se změnily společenské priority. Houstne osídlení a větší pozornost je věnována zemědělství a rozvoji řemeslné výroby a obchodu. Keltové pronikali do oblasti severozápadních Čech od západu. Svědčí o tom nálezy jejich hrobů podél toku řeky Bíliny. Situace kolem změny letopočtu je na Bílinsku složitá, archeologické prameny jsou nedostačující.

Zbývá charakteristika keltské společnosti. Osady byla obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška a hloubka se tehdy pohybovala od 5 až do 20 metrů. Byly ze dřeva, přičemž strana přivrácená k nepříteli byla kvůli nebezpečí ohně navíc z kamenů spojených maltou nebo kladených nasucho. Vnitřní část valu byla zpevněna trámy. Těleso valu bylo vyplněno zeminou a na jeho vrcholku mohla navíc stát ještě hradba ze špičatých kůlů. Uvnitř keltských oppid, jejichž rozloha je často ohromná, se v době ohrožení mohlo před nebezpečím skrýt mnoho lidí. Klasická hradištní zástavba v bílinských osadách byla tvořena ze semknutých dvorců, jakýchsi obdob dnešních vesnic.  Na vyvýšeném místě stávalo dalšími valy chráněné sídlo náčelníka a jeho velmožů. Mimo obydlená místa stála hospodářská stavení, jako například kovárny či dílny a pásl se zde dobytek. Keltská společnost byla na svoji dobu výjimečně demokratická. U Keltů nebyl třeba pro ženu problém, aby byla zvolena do funkce náčelníka kmene. Soudní systém měli Keltové poměrně vypracovaný. Zajímavým způsobem řešili vzájemné spory nebo války - Soubojem náčelníků. Pokud daný náčelník na souboj přistoupil, nemuselo dojít k bitvě - vítěz souboje byl zároveň vítězem celého sporu. Keltové žili organizováni do klanů. Obdělávání půdy bylo pro Kelty stěžejní, proto po sobě zanechali řadu výborných vynálezů, např. radlici, kosu, srp. Mezi klasické plodiny pěstované Kelty patřily hlavně pšenice, žito, ječmen a oves, z jejichž mouky, vyrobené mlýnském kole, se vyráběly obilné placky a nekvašený chléb. Kromě obilovin staří Keltové pěstovali další plodiny, které známe: hrách, čočku, mrkev, cibuli, česnek, tuřín, řepu, majoránku, anýz, fenykl a řeřichu. Chován byl hovězí dobytek, méně prasata a ovce nebo kozy. Koně se používali jak v boji, tak při práci a k jídlu. Stejně tak Keltové milovali dobrou pečínku ze srnce, jelena nebo divočáka. Stejně jako my maso upravovali pečením, vařením a navíc i sušením na horší časy. Díky zásobám drahých kovů byli Bójové také vynikajícími řemeslníky, kovotepci, kováři, šperkaři a metalurgy. Také keltští kameníci bývali velmi váženou součástí společnosti. Brousek vyráběný Kelty se dodnes prakticky nezměnil. Vynikající úrovně dosáhla i keltská keramika, a to jak pro běžné užívání, tak pro kultovní účely. Keltským vynálezem byl hrnčířský kruh. Vyráběli a používali užitné předměty, jako kovové konvice, vědra, sekery, kotlíky, hoblíky, pilníky, pořízy, průbojníky, špachtle, závaží na tkalcovský stav, lžíce, figurky, raziče mincí, formy na odlévání mincí i kupecké tabulky, závaží, jehly, břitvy a rožně. Významnou součástí keltské společnosti byli obchodníci. Keltové nikdy neměli z náboženských důvodů vlastní písmo, psali řecky nebo latinsky. Jen druidové, kteří mj. plnili roli lékařů, používali zvláštní písmo runy právě k náboženských účelům.

Původní rodová společnost se rozpadla  pod náporem Germánů. Germánští osadníci se na severu Čech začali trvale usazovat ještě před zlomem letopočtu. Nově příchozí osadníci si začali stavět v bezprostřední blízkosti keltské osady svoje příbytky. Soužití bylo klidné, zbylé keltské obyvatelstvo postupně splynulo s germánským. V menší míře zde přetrvalo germánské osídlení až do počátku stěhování národů.Doba stěhování národů od konce 4. až do konce 6. století byla velmi neklidná. Území severních Čech bylo průchozím územím pro germánské kmeny směřující na jih. Průchody různých bojovných skupin neposkytovaly možnost trvalého osídlení. Doba byla neklidná a nebezpečná. V této neklidné periodě proto zůstalo Bílinsko nejspíše neosídlené. Na konci tohoto neklidného období přicházejí do Čech slovanské kmeny. Teprve příchod Slovanů v průběhu šestého století po Kristu vytvořil etnicky souvislé osídlení, které s menšími obměnami přetrvalo až do současnosti.Území Bílinska dosáhla první hrstka příchozích Slovanů zhruba v první polovině šestého století. Nejstarší stopy slovanského osídlení byly nalezeny nejen v Bílině, Hrobčicích, Razicích, Chouči, Kučlíně a Hrabišíně (Duchcově), ale i v dnes již neexistujících Břežánkách, Jenišově Újezdě a Lipticích.

Než se plně ponoříme do staré historie města Bíliny, neuškodí uvést několik legend a pověstí, jež k této části Česka odedávna patří. V okolí Bíliny existují zajímavé pověsti, vztahující se k nejstaršímu českému rodu. Podle jedné z nich Bořena, manželka knížete Kroka, dala jméno bílinské dominantě, vrchu Bořeň. Stalo se tak po tragédii, která se prý udála nedlouho po mužově smrti. Nešťastná Bořena bloudila krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů, a najednou vidí šedivou Krokovu hlavu, zvedající se z řeky. Kněžna se vrhá dolů ze skály, do manželovy náruče, avšak nachází tam smrt. Lid, jenž mrtvou kněžnu poznal, nazval horu jejím jménem.

V oblasti Českého středohoří žila nezanedbatelná část Libušina příbuzenstva. Pověst říká, že její nejstarší sestra Kazi, manželka statného Bivoje, měla dcera Bělu (Bílu), která založila hrad a osadu Bílinu - kronikář Hájek dosazuje událost do roku 744. Podle pověstí významného, avšak nepříliš věrohodného, českého kronikáře Václava Hájka z Libočan, autora Kroniky české z roku 1541, a německé die Chronik zu Stadt Bilin z roku 1896, snad Bílinu v polovině osmého století, údajně roku 744, založila neteř bájné kněžny Libuše a zároveň manželka místního vladyky Košťála Biela. Podle nejstarší, latinsky psané české kroniky, jejímž autorem nebyl nikdo jiný než známý diplomat a děkan svatovítské kapituly v Praze Kosmas (zemřel 1125), obývali teplickou část Podkrušnohoří Běliňané (ztotožňováni zpravidla s Lemuzi, kteří byli jedním z mnoha slovanských kmenů, žijících tehdy na území Čech), jejichž kmenové hradiště leželo s největší pravděpodobností na Švédském (Pohanském) náspu u Zabrušan. Běla se údajně provdala za zemana Košťála (Košál), zakladatele hradu Košťálov nad Třebenicemi. Tato oblast byla svědkem jejího udatného činu, při němž nezapřela svého otce Bivoje. Na cestě z Bíliny do Košťálova ji přepadli dva velcí medvědi, jež přemohla pouze s pomocí nepočetného dívčího doprovodu. Hrdinský skutek proslavil Bělu po celém kraji a na místě události byl založen dvorec Nedvědič (Mědvědice). Bílinské prameny a jejich léčebné účinky objevil jeden z Košťálových čeledínů. Klidný život Běly a Košťála skončil příchodem zemana Kolostůje do oblasti dnešních Teplic: na ženinu radu se rozhodl vyhnat cizího zemana ze svého území, a tak svolal lid do zbraně. Podcenil však nepřítele a ještě před zahájením boje byl zabit šípem Kolostůjova luku. Když se Běla dozvěděla smutnou novinu, do deseti dnů podlehla svému zármutku. Ač prý fiktivní, přesto často zmiňovaný zeman Kolostůj získal nehynoucí zásluhy založením věhlasu nedalekých Teplic.

O Květné neděli se údajně rozevíral Bořeň, avšak jeho podzemnímu bohatství se mohl obdivovat jen člověk čistého srdce. Zdejší poklady hlídali v dávných časech mnohohlaví ohniví draci, kteří žili ve skulinách a jeskyních skrytých ve skalním masivu. Na okrajích roklí kvetl šafrán a nahoře prý vzduch tak řídnul, že tam nebylo možno vydržet. Bílinské prameny považovali lidé ve starých dobách za výtok z pekla a věřili, že se v nich každoročně koupe ďábel. Bílinský župan Prkoš prý tuto vodu lil trestancům do úst, ovšem jen do doby, než se projevily její léčivé účinky.

Hradská soustava (hradská správa, zřízení, organizace) vznikla po kořistném období českých dějin tj. na začátku 11. století. Po ztrátě výnosů z okolních území se zisky musely hledat někde jinde - zdaněním vlastního obyvatelstva, k tomu byla potřeba důsledná byrokracie, to byla hradská soustava. Přesto to nebyl dokonalý systém. Politickými, hospodářskými, soudními, vojenskými a správními centry se staly důležité královské hrady. Pánem hradu a okolí byl kastelán, proto správní oblasti se nazývaly kastelánie, nebo provincie. Vzdálenost mezi těmito centry se pohyboval mezi 30 až 60 kilometrů. Vzdálenosti byly ovlivněny hlavně hustotou osídlení. Počet kastelánií nebyl vždy stálý, ani jednotlivé hrady nemusely být sídly kastelánů navždy. Provincie se libovolně mohli spojovat, rozdělovat, zanikat, vznikat, což způsobovalo problémy při udělování zisků z provincií církvi. Hradiště reprezentovala živá centra raně středověké společnosti, v nichž se postupně koncentrovala celá řada funkcí. Zpočátku to byly pravděpodobně  potřeby defenzivní (hradiště jako útočiště při ohrožení obyvatel žijících v nechráněných venkovských osadách), které byly hlavním důvodem pro jejich budování. Jejich vznik bývá spojován s desintegračními procesy původně jednotného slovanského etnika, k němuž došlo po trvalém usazení Slovanů v nových oblastech. Hradiště se stávala ústředními body menších teritoriálních celků, většinou vymezených přirozenými (geomorfologickými, hydrologickými) hranicemi. V pozdějších dobách sloužila tato místa jako centra vzrůstající moci místních vládců (duces dobovýchpísemných zpráv), kteří odtud řídili správu jimi ovládaného území. Vedle této administrativní role se postupně stala hradiště politickými, hospodářskými, ideologickými a kultovními centry své doby.

 

Správní hrady vykonávaly hlavní potřeby knížectví - shromažďoval a přerozděloval státní příjmy, zároveň byly centry soudnictví, shromažďovali se zde vojáci z celého obvodu pod velením kastelána. Kastelániím se vázala i církevní organizace, sídlili zde arcikněží, kostely některých významných hradů se změnily na kapituly. Hradský správce (comes, kastelán, prefekt) byl zástupcem knížete v obvodu, byl jím do svého úřadu knížetem jmenován (nikoli doživotně). Patřil z velmožům, stát se kastelánem zvyšovalo nejenom prestiž, ale hlavně moc jednotlivce i rodu. Aby nezískali velmoži - kasteláni velký vliv v jedné oblasti, byli po několika letech přesunuti do jiné oblasti, přesto si vliv získávali. jsou známé příklady rodů, které vykonávali na jednom místě úřad kastelána mnoho let a získali si tam vliv. Postupem se z kastelánů vyvinula pozemková šlechta. Nejdůležitějšími články správy země byla ústředí v Litoměřicích, Žatci, Plzni, Hradci Králové, Kouřimi, Bílině, Mělníku, Mladé Boleslavi, Chrudimi, Olomouci, Čáslavi, Brně, Přerově či Znojmě.

Pod kastelánem bylo mnoho úředníků, obdařených pravomocemi, které jim ze svého úřadu kastelán svěřil. Byli to hradští lovčí, sudí, vilikové (měli na starost příjmy), pod viliky ještě mohli patřit sklepmistři, hradské báby. Tyto specializované funkce nejdříve vznikaly při nejdůležitějších hradech, kde byla potřeba. K hradskému obvodu patřili desítky bezejmenných výběrčích, katů, celníků, mincířů, soudních posluhů. Všechny tyto funkce víceméně kopírují dvůr a jeho funkce v Praze. Je třeba si uvědomit, že systém nebyl dokonalý, úředníci neměli potřebné znalosti (např. jednoduché účetnictví) ani nebyla důsledná při výběru daní. Hradská správa začíná pomalu zanikat v průběhu 12. století, konec je urychlen v bouřlivých letech 1172 - 1197, ale definitivně zaniká až v 1. polovině 13. století. Souvisí to se vznikem pozemkové šlechty, rozvojem měst a trhů, šlechta již nepotřebovala získávat úřady, když získala peníze z vlastních pozemků. Těžištěm královské moci již nebyl hrad, ale spíše ekonomicky silné město.Bílina tím vstupuje do počátku svých středověkých dějin, kdy její výhodná poloha měla vliv na osudy zdejšího osídlení po řadu století.Přemyslovská moc tak zasahovala až do českosaského pomezí. Celé hradiště v Bílině bylo vystavěno výhradně ze dřeva a s nepatrnými úpravami vydrželo po tři století, než bylo ve druhé polovině třináctého století zbořeno. Původní bílinské hradiště stálo výše než dnešní zámek, v místech zámeckého parku. Vnitřní hradiště se srubovými stavbami a s pohřebištěm kolem předpokládaného, dosud však nenalezeného kostela, bylo chráněno třemi příčnými valy a předhradím. Vnější východní val byl rozbořen roku 1835, střední val byl postupně rozšířen na šířku devatenácti metrů. Měl čelní kamennou zeď a chránili jej dva příkopy. Ve srovnání s jinými hradišti té doby Bílina udivuje právě obrovským, uměle vytvořeným opevněním. V podhradí se nacházely dvorec kastelána a trhová ves.