Lázeňské město BÍLINA

Osídlení Bílinska před vznikem města

   Nejprve se přeneseme do období prehistorie města. V polovině prvního tisíciletí před Kristem začali do střední Evropy pronikat Keltové. Z ryze praktických důvodů  svá sídla většinou stavěli poblíž potoků nebo řek. Nejinak tomu bylo na území dnešní Bíliny. Mimo pitné vody představovaly vodní toky také obchodní cesty. Keltská osada byla většinou tvořena z několika samostatných stavení a větší stavby, pravdě- podobně obydlí nějakého malého náčelníka klanu. Obydlí sestávalo většinou z napůl do země zakopaných polozemnic a dřevěných srubů. Vyskytly se také klasické zemljanky nebo patrové nadzemní domy, kde se pod obytnou část buď umisťovaly zásoby, nebo zde byly různé dílny. Na území dnešní Bíliny bylo objeveno několik sídlištních objektů. Přítomnost Keltů se pojí  s plochými kostrovými hroby. Muži jako bojovníci byli pohřbíváni se zbraněmi a ženy s četnými šperky. Ve druhém století před Kristem se změnily společenské priority. Houstne osídlení a větší pozornost je věnována zemědělství a rozvoji řemeslné výroby a obchodu. Keltové pronikali do oblasti severozápadních Čech od západu. Svědčí o tom nálezy jejich hrobů podél toku řeky Bíliny. Situace kolem změny letopočtu je na Bílinsku složitá, archeologické prameny jsou nedostačující. 

   Zbývá charakteristika keltské společnosti. Osady byla obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška a hloubka se tehdy pohybovala od 5 až do 20 metrů. Byly ze dřeva, přičemž strana přivrácená k nepříteli byla kvůli nebezpečí ohně navíc z kamenů spojených maltou nebo kladených nasucho. Vnitřní část valu byla zpevněna trámy. Těleso valu bylo vyplněno zeminou a na jeho vrcholku mohla navíc stát ještě hradba ze špičatých kůlů. Uvnitř keltských oppid, jejichž rozloha je často ohromná, se v době ohrožení mohlo před nebezpečím skrýt mnoho lidí. Klasická hradištní zástavba v bílinských osadách byla tvořena ze semknutých dvorců, jakýchsi obdob dnešních vesnic.  Na vyvýšeném místě stávalo dalšími valy chráněné sídlo náčelníka a jeho velmožů. Mimo obydlená místa stála hospodářská stavení, jako například kovárny či dílny a pásl se zde dobytek. Keltská společnost byla na svoji dobu výjimečně demokratická. U Keltů nebyl třeba pro ženu problém, aby byla zvolena do funkce náčelníka kmene. Soudní systém měli Keltové poměrně vypracovaný. Zajímavým způsobem řešili vzájemné spory nebo války - Soubojem náčelníků. Pokud daný náčelník na souboj přistoupil, nemuselo dojít k bitvě - vítěz souboje byl zároveň vítězem celého sporu. Keltové žili organizováni do klanů. Obdělávání půdy bylo pro Kelty stěžejní, proto po sobě zanechali řadu výborných vynálezů, např. radlici, kosu, srp. Mezi klasické plodiny pěstované Kelty patřily hlavně pšenice, žito, ječmen a oves, z jejichž mouky, vyrobené mlýnském kole, se vyráběly obilné placky a nekvašený chléb. Kromě obilovin staří Keltové pěstovali další plodiny, které známe: hrách, čočku, mrkev, cibuli, česnek, tuřín, řepu, majoránku, anýz, fenykl a řeřichu. Chován byl hovězí dobytek, méně prasata a ovce nebo kozy. Koně se používali jak v boji, tak při práci a k jídlu. Stejně tak Keltové milovali dobrou pečínku ze srnce, jelena nebo divočáka. Stejně jako my maso upravovali pečením, vařením a navíc i sušením na horší časy. Díky zásobám drahých kovů byli Bójové také vynikajícími řemeslníky, kovotepci, kováři, šperkaři a metalurgy. Také keltští kameníci bývali velmi váženou součástí společnosti. Brousek vyráběný Kelty se dodnes prakticky nezměnil. Vynikající úrovně dosáhla i keltská keramika, a to jak pro běžné užívání, tak pro kultovní účely. Keltským vynálezem byl hrnčířský kruh. Vyráběli a používali užitné předměty, jako kovové konvice, vědra, sekery, kotlíky, hoblíky, pilníky, pořízy, průbojníky, špachtle, závaží na tkalcovský stav, lžíce, figurky, raziče mincí, formy na odlévání mincí i kupecké tabulky, závaží, jehly, břitvy a rožně. Významnou součástí keltské společnosti byli obchodníci. Keltové nikdy neměli z náboženských důvodů vlastní písmo, psali řecky nebo latinsky. Jen druidové, kteří mj. plnili roli lékařů, používali zvláštní písmo runy právě k náboženských účelům.

  Původní rodová společnost se rozpadla  pod náporem Germánů. Germánští osadníci se na severu Čech začali trvale usazovat ještě před zlomem letopočtu. Nově příchozí osadníci si začali stavět v bezprostřední blízkosti keltské osady svoje příbytky. Soužití bylo klidné, zbylé keltské obyvatelstvo postupně splynulo s germánským. V menší míře zde přetrvalo germánské osídlení až do počátku stěhování národů.Doba stěhování národů od konce 4. až do konce 6. století byla velmi neklidná. Území severních Čech bylo průchozím územím pro germánské kmeny směřující na jih. Průchody různých bojovných skupin neposkytovaly možnost trvalého osídlení. Doba byla neklidná a nebezpečná. V této neklidné periodě proto zůstalo Bílinsko nejspíše neosídlené. Na konci tohoto neklidného období přicházejí do Čech slovanské kmeny. Teprve příchod Slovanů v průběhu šestého století po Kristu vytvořil etnicky souvislé osídlení, které s menšími obměnami přetrvalo až do současnosti.Území Bílinska dosáhla první hrstka příchozích Slovanů zhruba v první polovině šestého století. Nejstarší stopy slovanského osídlení byly nalezeny nejen v Bílině, Hrobčicích, Razicích, Chouči, Kučlíně a Hrabišíně (Duchcově), ale i v dnes již neexistujících Břežánkách, Jenišově Újezdě a Lipticích.

   Než se plně ponoříme do staré historie města Bíliny, neuškodí uvést několik legend a pověstí, jež k této části Česka odedávna patří. V okolí Bíliny existují zajímavé pověsti, vztahující se k nejstaršímu českému rodu. Podle jedné z nich Bořena, manželka knížete Kroka, dala jméno bílinské dominantě, vrchu Bořeň. Stalo se tak po tragédii, která se prý udála nedlouho po mužově smrti. Nešťastná Bořena bloudila krajem, až uviděla v dáli vysokou skálu. Vystoupila na její vrchol, pohlédla dolů, a najednou vidí šedivou Krokovu hlavu, zvedající se z řeky. Kněžna se vrhá dolů ze skály, do manželovy náruče, avšak nachází tam smrt. Lid, jenž mrtvou kněžnu poznal, nazval horu jejím jménem.

   O Květné neděli se údajně rozevíral Bořeň, avšak jeho podzemnímu bohatství se mohl obdivovat jen člověk čistého srdce. Zdejší poklady hlídali v dávných časech mnohohlaví ohniví draci, kteří žili ve skulinách a jeskyních skrytých ve skalním masivu. Na okrajích roklí kvetl šafrán a nahoře prý vzduch tak řídnul, že tam nebylo možno vydržet. Bílinské prameny považovali lidé ve starých dobách za výtok z pekla a věřili, že se v nich každoročně koupe ďábel. Bílinský župan Prkoš prý tuto vodu lil trestancům do úst, ovšem jen do doby, než se projevily její léčivé účinky.